
Je to sluníčko :) ...když zrovna nehoní po podlaze hrnce, nemlátí do poklic, neháže pitíčkem, nepřeřizuje hodiny na troubě, neštípe, nebudí se desetkrát za noc, nekňourá, netrhá knížky, nečmárá po stole a tak. Prostě sluníčko :)

I když vynechám tradiční novoroční koupání otužilců ve Vltavě, které je nám vteplesedílkům přinášeno veřejnoprávními jedničkami a nulami, a kterému z pohodlí domova nevěříme ani tu jedničku nad nulou, natož nulu pod vodou, pak ani jinak nejsem velký cachtal. Honzík mi připomněl jedno cachtání, které nám tenkrát skoro vyrazilo dech. Během našeho prvního setkání s Anglií se náš neohrožený vůdce onoho chladného dubnového rána vrhl do vln Atlantiku, aby z těch vln o pár okamžiků později zase vyběhl a jal se froté ručníkem masírovat svoji scvrklou modrou kůži. Nevysloužil si obdiv dívek, které dospávaly noční procházku po Hastings, ale posměch chlapců, kteří doháněli nikotinový dluh na balkónu hotelu, ze kterého náš nejmenovaný docent vyběhl.
A je to tady. Dnes příjde první paní průvodkyně na odbavení první letošní Anglie. Docela jí budu závidět, vypadá to, že letos se tam moc nepodívám. Třeba mi pak bude vyprávět, jaké to bylo ;)
Zima končí, jaro je definitivně tady. Za barákem nám voní čerstvá hlína na poli, odkud zanedlouho bude smrdět řepka. Musím říct, že letošní zima mě potěšila. Tolik sněhu dlouho nebylo, alespoň u nás v nížině. Neztotožňuju se s těmi, kterým zima vadila, kteří říkali, že to není normální. Zima vždycky byla, mrzlo, chumelilo, odklízeli jsme sníh z chodníků, bruslili na rybníku. Je pravda, že v posledních pár letech co napadlo, to roztálo. Ale letos bylo bílo, a dlouho. Jenže všechno má svůj vymezený čas a letos už můžeme na zimu jen vzpomínat. Třeba na obrázcích z údolí Val Clarée, kde se vesnice jmenuje Nekráva.