Ono to někdy nejde, být neosobní. Psát jen o věcech, které se člověka netýkají, nebo možná týkají, ale vzdáleně. O věcech, které mohou být smutné nebo veselé, ale které, když se stanou či odstanou, nám v duši nenechají víc než čáru tužkou, a ten papír stejně jednou zmuchláme a vyhodíme.
Někdy to prostě přijde, udělá se člověku ouzko, padne na něj splín, těžký a hutný, zalehne ho a dusí, dokud se zase sám od sebe neodebere k někomu jinému. Ale než odejde, přivede si na návštěvu své druhy sebelítost, zlost, poraženectví, beznaděj a kocovinu a spolu pak sedí, kouří a mlčí a pořádají nekonečný tichý mejdan.
Často ve snu chodím hlubokým údolím a zdá se mi, že pěšina vede bez jediné odbočky mezi skalami, v přítmí stromů, kam sluneční paprsky nedopadnou. Jdu dál a dál a doufám, že se brzy rozjasní, cesta se rozestoupí a na poli povede několik pěšin různými směry. Je to ale jen přelud, v životě stejně jako v tom snu kráčím krok co krok a záda mi drtí nekonečná tíha prázdna.
Ono to někdy nejde, být příliš osobní. Dnes mé odhodlání vyprchalo a spolu s mým nahým egem tu zůstalo stát pár znásilněných slov a osamocených řádek. Možná jsem chtěl někomu říct (a Ty víš, komu), že ačkoliv neexistuje žádný prostředek, kterým by bylo možno vysvětlit, co znamená mít někoho rád, tak třeba to vědí tyhle fotky.
P.S. Prokop oslavuje volby. Je sice ještě pátek večer, ale jemu už je jasné, že třináctý důchod se ho tentokrát netýká. Bere to s nadhledem.
