Londýn královský

Přes všechnu modernu, kterou Londýn nabízí, si stále ještě - možná trochu křečovitě a natruc okolnímu světu  - nechává otevřený svůj krámek se starožitnostmi. Některé jsou kýčovité, jiné dávno vyšlé z módy, spousta z nich je pokryta vrstvou šedého prachu. Otřete-li ho, můžete nahlédnout o sto nebo i dvěstě let zpět, do doby skutečně imperiální, do doby holínek, šavlí a střapců na helmicích. Co v takovou chvíli působí nepatřičně nejsou kamenné tváře královské gardy, ale blýskání blesků kapesních fotoaparátů na naleštěných helmách, natažené ruce turistů oblečených do mikin s nápisem Manhattan a hřmění motorů nad hlavami přelétajících boeingů.

Nevím, jestli je britská monarchie schopna přežít jednadvacáté století, ale vím, že občas ofouknu zaprášený hřbet knihy třeba od Rudyarda Kiplinga, prsty pohladím mosaznou přesku a nechám se unést myšlenkami do doby, která už není.

Londýn klokotající

Při přechodu silnice...

...rozhlédni se nejvíce

...básnička věnována Honzíkovi L.

Sejdeme se v Ráji

Je to právě rok, co si můj šéf udělal ze své přítelkyně šéfa. Udělal to v dobré víře a dobrovolně. A netušil, že mu šéfka do baráku přivede dalšího šéfa, a ne ledajakého! Takže teď jsou u šéfů šéfové tři a mají to pěkně ošéfované. Nezbývá než přát, ať jim to dlouho vydrží a ať mají k šéfíkovi brzy taky šéfičku.

V jednom malém Ráji, kde se to tenkrát všechno upeklo, se tenhle víkend sejdou ti, kteří pod tou pecí topili. 

Londýn podvečerní

Londýn po turisticku

Sláva nazdar výletu, největší radost mám z toho, že s náma Ryanair praštil v Ruzyni o přistávací dráhu a ne třeba o náves v Uhříněvsi. Uběhlo to rychle a nebylo to tak strašný. Jsem hroznej cestovatel, v poslední době se mi na žádné výlety nechce. Celý den před odjezdem jsem nervózní a přemýšlím, jak se z toho vyvlíct. Fuj. Co by za to jiní dali. Ale já bych taky dal, jen nemít za zadkem ty muflony. Nebo skuruty. A nebo Radhošť, jak říkala paní Bešťáková v plzeňském podzemí. Ale dost řečí, jdeme na to - úroda fotek byla bohatá, začneme tím nejobyčejnějším, okem turisty.

Hledá se Londýn

V Londýně jsem byl snad tisíckrát. Není to vytahování se, je to povzdech. Pokaždé s sebou táhnu velehoru fotografického vybavení a čím dál tím častěji se vracím s méně obrázky, které bych považoval za něčím zajímavé. Bolí mě záda, spoušť mačkám s pocitem, že zdržuju skupinu, které bych se měl věnovat.
 

Čím jsem v Londýně častěji, tím je mi okoukanější. Mít tak čas! Být tu tak týden sám! Moci se zastavit a počkat si na světlo, najít si ten správný úhel, postavit si aparát na stativ...
 

Někdy se povede uloupit nečekaný záběr, detail, momentka. Ale je jich málo. Na to, aby člověk pronikl do života města, na to nestačí běžet po nábřeží Temže a rozhazovat rukama: vlevo Globe, vpravo lávka milénia, vlevo Tate Modern, za řekou Svatý Pavel...
 

V pátek letím znovu do toho rušného metropolis. Třeba budu mít chvilku pro sebe. Třeba budu mít trošku štěstí. Třeba najdu kousek Londýna.

Odpoledne s nepřítelem

Na zahradě u studní ve městečku Wells se sportovalo. Na pravém anglickém trávníku hráli praví angličtí gentlemani (a gentlewomanky) pravou anglickou hru kroket. Na chviličku se se mnou dal do řeči jeden z hráčů, který zrovna předal hru své partnerce. Milý postarší muž mě nadchl svým nadhledem, vstřícností, pozitivní náladou. Bylo vidět, že si to krásné odpoledne užívá. Nevadilo mu ani větší množství návštěvníků, kteří tu a tam pozorovali, co že to na té trávě ti bíle odění lidě dělají. Nakonec mi málem vyrazil dech, to když jsem se ho ptal, jestli jeho protihráči jsou jeho známí nebo přátelé a on s kamennou tváří pomalu odpověděl: přátelé? Ne, to jsou mí nejhorší nepřátelé...

 

V zahradách u tří studen

Wells, malé městečko v jihozápadní Anglii. Za gotickou katedrálou jsou ruiny biskupského paláce, které obklopují krásné zahrady. Vodou je zásobují tři silné prameny, které daly celému městu jméno. 

Čas plyne

...pro každého jinak rychle

Poprvé...

...se mi podařilo pozorovat vážku při vylézání z nymfy. Super zážitek, blbý fotky. Příliš strmý břeh, příliš mnoho porostu. Takže dnes spíš jen dokumentačně:

Cesta do jádra atomu

Minulý týden jsem trávil na cestách, za sebou čtyřicet muflonů (pokud to čtete někdo z vás, zúčastněných, tak muflon je takové láskyplné označení pro cestovatele ;)), foťák hlavně na zádech a když už byl čas na fotku, tak jen na dokumentační. Vždycky se vracím z těchto cest se smutným pocitem promrhaných příležitostí. Ale bůh ví kolik a jak bych toho nafotil, kdybych ten čas měl. Viď, Brďo? Asi bychom stejně šli na pivo. Mimochodem, tenhle týden dostane plaketu za pitivost londýnský Abbot. Ale o tom snad později.

Dnes začneme spartánsky - Brusel, Brusel!

Děti a drogy

Zarážející je, jak brzy začínají...

Šutry, samý šutry...

Tak mě to zítra zase čeká - konečně odjíždím do Anglie. Letos tedy teprve podruhé, je to trošku nezvyk :) Po letech strávených na nepohodlné přední sedačce luxusních zájezdových autobusů jsem dnes najednou přikován k počítači v kanceláři a každá příležitost vyjet do Bětčiny zahrádky mě vzrušuje víc a víc, skoro jako před mnoha lety.

Nikoho asi nemůže překvapit, že v programu zájezdu, který jsem dával dohromady a který budu průvodcovat, jsou šutry, šutry, a ještě pár kamenů. Prehistorie mi učarovala - a je to především díky Anglii. Kde jinde najdete tolik kamenných kruhů, stojících kamenů, solárních kalendářů, hrobek, zkrátka starých šutrů? Vlastně ano, víc než v Anglii jich najdete ve Skotsku. Se vzrušením vzpomínám na Orknejské ostrovy, kde jsem během své první návštěvy strávil skoro polovinu času uvnitř hrobek starých více než 5 000 let. Pamatuji si, jak jsem byl ohromen tím, že u jedné hrobky, do které se muselo lézt po čtyřech dlouhou vstupní pasáží, byla u vstupu schránka s velkou a nabitou baterkou. Nikdo neměl důvod ji nevrátit, věřím, že tam slouží dodnes. Jednou za čas ji místní farmář dobije...Nebo taková Hrobka orlů, do té se jezdí na vozíčku... ale o té třeba jindy.

Na skladbě programu toho zítřejšího zájezdu je vidět, jak jsem rafinovaný. Návštěvu Anglie začneme prohlídkou Stonehenge, nejznámějšího megalitu, místa, které zná každý a kam se každý touží podívat. Ale také místa, z něhož jsou mnozí zklamaní, místa, kterému turisté dávno ukradli veškeré kouzlo. Ale pozor, následuje návštěva Avebury, vesničky vrostlé do největšího kamenného kruhu v Anglii. Místa, kde se mezi tančícími kameny stojí ovce a kde návštěvníci úžasem oněmí. Kde boty smáčí ranní rosa a obalují ovčí hovínka. Už se na to těším.