Velký (hromo)bití

Sorry brácho, ale vůbec se mi na tu akci nechtělo. Dostal jsem k svátku lístek do Nejdku na Arakain a Titanik, jak bylo na vstupence napsáno, dvě legendy na jednom pódiu. Znamenalo to se v pátek po práci trmácet do Varů a pak ještě do podkrušnohoří, tam vytrpět legendu kterou neznám a pak zřejmě taky protrpět Arakain, který už asi osmnást let neposlouchám. Vidina noční cesty zpátky, sobotního ranního vstávání a následného odjezdu do Anglie na těšení taky nepřidala. Ale dárek se neodmítá a tak jsem vyrazil.
První jobovka nás zastihla u bráchy doma, kdy Evina prohlásila, že s náma nepojede, tekže nejen že byl najednou lístek navíc, ale brácha tím pádem vyhrál volant a já pivoně samotoně.
Po příchodu do kulturáku stáli na pódiu nějací zoufalci (oni by možná nebyli tak zoufalí, kdyby se na ně nevybodl zvukař a kdyby se tolik nebáli za nimi čekajících legend). Myslel jsem si, že je to ten Titanik a těšil se na Arakain, už aby byl konec. Ale nebyl. Po krátkém přestavování se na pódiu objevil postarší šlachovitý indián ala Železná panna a začal pravou rukou honit levou po krku své plnotučné, ale srozumitelné baskytary. A do toho se rozběhly bustrované rytmy a riffy klasické elektriky, poháněné prsty zakulaceného pivaře. Na první pohled dvojka šílenců (možná něco jako když baletí Genzer se Suchánkem), na první poslech bigbít jak má být. Naježily se mi chloupky na rukou a tělo se napnulo v očekávání, jestli to vydrží, jestli to není jen taková ta sexuální provokace patnáctiletých holčiček, jestli po prvních taktech rozjetý válec nezastaví, protože kůň se splavil a nemůže dál. Jestli to nezačne drkotat a dýchavičně popobíhat, znáte to, když se v rychlém sóle prsty zamotají a neví kam dřív, aby dohnaly to, co už dávno není.Ne, nic takového se nestalo. Titanik šlapal v šíleném tempu, projel nejdeckým kulturákem jako papoušek, kterému do kloaky zajelo torpédo a po hodině nechal na place nadšené paroháče a nevěřícího tomáše ze zplzně.
Druhá legenda na kvalitu nenavázala. Sice měl Arakain na každé kytaře asi o deset bustrů víc, hluk a bordel taky způsobil větší, ale o muzice se mluvit nedalo. Jak trefně poznamenal brácha, byla to jen vyduněná metalová dechovka.
Jinak ale večer dopadl docela dobře. Nejen díky tomu, že jsem zjistil, kolik let mi uteklo mezi prsty a kolik muziky mezitím proletělo kolem mých uší. Zjistil jsem, že ani můj věk není zárukou znalosti všech legend. Díky, brácho.