Dlouho jsem seděl a přemýšlel o názvu. Baroko. Bezhlavá víra. Doma. Cestou v polích. Ale všechny ty pokusy byly ve srovnání s tím, co tenhle obraz představuje pro mě, pouhou banalitou. Je totiž o kořenech. O znovunalezení nikdy neztraceného. O lásce ke krajině. O všedním dni, který člověka plní radostí, dobrem, úlevou, odpočinkem. Je o sentimentu, který sám vyvolává. Je o prchlivci, který žije v nás. A je i o zapomnění. Lehounce rozechvívá struny, které naši předkové opatrně natáhli na mozolnatýma rukama opracované dřevo.
Ta fotka není bůhvíjaká, ale je ve mně už dávno. A možná je i v někom z vás...
Žádné komentáře:
Okomentovat