Reportáž psaná na vidličce

Byl dnes k večeři řízek s bramborem, a asi za to může ta nažloutlá brambora politá máslíčkem, že Prokop, který si do té chvíle prstíkama nadíval tváře na kousíčky nakrájeným masíčkem, se podíval na Míšu a táhlým "eeeee" a nataženým ukazováčkem si řekl o vidličku. Je to tak v poslední době vždycky - něco, co by Prokop neudělal ani za flašku plnou pomerančového džusu, najednou sám a dobrovolně udělá. Takže ten loupežník popadl vidličku a začal se futrovat bramborama, jako by je jedl odjakživa. Tomu se říká dvě mouchy jednou ranou, i když v našem případě jsme je zabili jako slepý houslemi ;)

U Pi(n)kasů

Část víkendu jsme strávili estetickou výchovou. Nejprve jsme se nechali inspirovat tvorbou klasiků (Helena Zmatlíková, Josef Lada, účtenka od Salzmannů ze sobotního večera) a pak jsme začli tvořit sami.


Důležité je vybrat správnou barvu...


...a po výkonu si odpočinout

Na procházce v lese

Rostou. I když les vypadá na první pohled ospale, když se člověk ponoří hodně hluboko mezi chvojí, zahlédne spoustu života. Takhle to většinou začíná...

...a takhle někdy pokračuje...

...a tady je les mechový...

Cesta do pravěku

Byli jsme se dnes podívat na výstavě v plzeňském muzeu. Doba ledová, jak se výstava ve třech přetopených sálech jmenuje, nabízí jedenáct modelů pravěkých zvířat, za které by se nemusela stydět ani slavná Madame Tussaud. Hned u vchodu nás milá paní uvaděčka upozornila, že pokud máme fotoaparát, tak prý máme fotit, protože fotografování je zde nakázáno. A také nám řekla, že bychom neměli ochutnávat ochlupení vystavených zvířat, jelikož je napuštěno jakousi chemikálií, která má vycpaná zvířata udržet při životě alespoň do konce května, kdy výstava končí.
Vrhli jsme se proti proudu času a obdivovali mohutného daňka, jehož chlouba vážila 40 kilogramů při rozpětí 3,6 metru, šavlozubého tygra, obrovitého lenochoda, nebo pštrosa, který mohl při vhodném vystrašení fungovat jako pneumatické kladivo. Míšu nejvíc ze všech exponátů zaujal chlupatý mamut s dlouhým chobotem, mě zase dvoumetrový bobr. Jen Prokůpek se mezi všemi těmi obry cítil trošku ztracený...

Otužilec

Šli jsme v neděli ráno s Prokopem na proutky a přestože počasí vypadalo nadějně, jarně, foukal ještě studený vítr, a tak jsme si oba krom bundy a šály vzali každý něco pro zahřátí. Prokop gumový míč, za kterým neúnavně běhá a do kterého kope výhradně pravou nohou (zatím umí jen pravé bodlo, až bude větší, naučím ho levou faleš) a já foťák (se kterým sice neběhám, ale jehož váha mě taky pěkně zahřeje).
Cestou jsme potkali mouchu, která to s oblečením hrubě neodhadla. Celá se chuděra třásla, dokonce jí naskočila husí kůže.

Hlídka nad Tintagelem

Vždycky když vidím tuhle fotku, vzpomenu si na Skotsko, kde bývá moře mnohem temnější, zeleň rezavější, a hlídky, které také létají ve dvou, prořezávají vzduch s dech beroucí razancí a ohlušujícím rachotem. V podstatě jediná podobnost je v jejich dokonalé souhře a samozřejmosti, se kterou ovládají svůj vymezený prostor. Jenže zatímco moderní stíhačky svojí hlučnou ironií hlídají klidný spánek nás všech, tiší plachtaři nad útesy Tintagelu hlídají minulost kdysi živou a čilou, později zapomenutou každodenní přítomností a dnes módně obdivovanou v smyšlených a vyumělkovaných legendách.
Co se Tintagelu nedá upřít, je drsná krása. Ani davy turistů Vám nezabrání najít si své místečko, sednout si na kraj útesu a dívat se do moře. Sledovat příboj, tříštící se o vysoké skály, nechat si slaný vítr vzít tvář do dlaní a prohrábnout vlasy. Rukama se opřít o tvrdou trávu ostřici, chladný mech a vlhké kapradí. Případně vzít fotoaparát, zamířit, sledovat vybraný objekt a v pravou chvíli zmáčknout spoušť.
Legendy o Artušovi, Merlinovi, Uterovi Pendragonovi, Morganě a dalších najdete během chvilky kdekoliv. Obrázky hradu, útesu, moře, dramatické oblohy, to všechno si koupíte v místním krámku se suvenýry. Ale až se na Tintagel jednou dostanete, přivezte si něco, co bude jen Vaše. Já mám svou pobřežní hlídku :)

Čekání

Už létají? Ještě ne. Ještě si budeme muset počkat. Ještě ani nesedí, neleží, nevyhřívají se. Zatím rozmrzají ve vodě, vylézají z bahýnka a žerou vše kolem sebe. Najády vážek jsou strašliví predátoři. Věděli jste, že některé druhy přežijí ve vodě i několik let? A když se změní v létající draky, zbývá jim pár týdnů života... takže nám chtivým nezbývá než si na těch pár týdnů ještě pár týdnů počkat.

A propos, v našem okolí jezdím na vážky nejraději na Kokoty. Nejen kvůli jménu zaniklé osady, ale tak trošku taky :)

Inspirace

Dneska jsem objevil dalšího spřízněnce, jehož obrázky mě po dlouhé době opět naplnily touhou položit se do trávy a stát se voyeurem mikrosvěta. Všude kolem nás jsou tisíce obrazů, příběhů a osudů, kterých si většinou z té ohromné výšky, ve které plujeme, nemáme šanci všimnout. Zastavme se, rozhlédněme se, poslouchejme a vnímejme, uvidíme neočekávané. Petr Bambousek na svých stránkách v článku Neviditelní obyvatelé Belize popsal své setkání se Svítilkou bradavičnatou, čímž mi připomněl některá možná méně dobrodružná, ale pro mě stejně vzrušující setkání, která jsem zažil při toulkách pár metrů od domova. Chcete-li, nakoukněte potichu na stránky Martina Pustelníka, které jsem si přidal do odkazů. Nebudete litovat.

Rozloučení...

...s ohniskem 10-20mm. Čtyři roky mě provázela Sigma a pumpovala do mých čipů širokoúhlé megapixely. Od Šumavy k Tatrám, od Severu k Jihu. Je libo krajinku? Od stébla po obláček na jediný snímeček. Máme tu klenbu příliš rozkročenou? Sešněrujeme ji do jediného políčka. Tahle šupina (jak říkají širokoúhelníci) byla prostě k nezaplacení. Dneska se ale naplnil její čas a vydala se na cestu k novému majiteli až do Brna. Tak ať slouží! Zatím mám v batůžku jedinou náhradu, na kterou čeká nelehký úkol - s pevným ohniskem dokázat to co zoomový předchůdce a přidat něco navíc. Držte nám palce, odhodlání nechybí.

Něco o lásce...

Dnes výjimečně triptych :)