Vždycky když vidím tuhle fotku, vzpomenu si na Skotsko, kde bývá moře mnohem temnější, zeleň rezavější, a hlídky, které také létají ve dvou, prořezávají vzduch s dech beroucí razancí a ohlušujícím rachotem. V podstatě jediná podobnost je v jejich dokonalé souhře a samozřejmosti, se kterou ovládají svůj vymezený prostor. Jenže zatímco moderní stíhačky svojí hlučnou ironií hlídají klidný spánek nás všech, tiší plachtaři nad útesy Tintagelu hlídají minulost kdysi živou a čilou, později zapomenutou každodenní přítomností a dnes módně obdivovanou v smyšlených a vyumělkovaných legendách.
Co se Tintagelu nedá upřít, je drsná krása. Ani davy turistů Vám nezabrání najít si své místečko, sednout si na kraj útesu a dívat se do moře. Sledovat příboj, tříštící se o vysoké skály, nechat si slaný vítr vzít tvář do dlaní a prohrábnout vlasy. Rukama se opřít o tvrdou trávu ostřici, chladný mech a vlhké kapradí. Případně vzít fotoaparát, zamířit, sledovat vybraný objekt a v pravou chvíli zmáčknout spoušť.
Legendy o Artušovi, Merlinovi, Uterovi Pendragonovi, Morganě a dalších najdete během chvilky kdekoliv. Obrázky hradu, útesu, moře, dramatické oblohy, to všechno si koupíte v místním krámku se suvenýry. Ale až se na Tintagel jednou dostanete, přivezte si něco, co bude jen Vaše. Já mám svou pobřežní hlídku :)
Žádné komentáře:
Okomentovat