V Londýně jsem byl snad tisíckrát. Není to vytahování se, je to povzdech. Pokaždé s sebou táhnu velehoru fotografického vybavení a čím dál tím častěji se vracím s méně obrázky, které bych považoval za něčím zajímavé. Bolí mě záda, spoušť mačkám s pocitem, že zdržuju skupinu, které bych se měl věnovat.
Čím jsem v Londýně častěji, tím je mi okoukanější. Mít tak čas! Být tu tak týden sám! Moci se zastavit a počkat si na světlo, najít si ten správný úhel, postavit si aparát na stativ...
Někdy se povede uloupit nečekaný záběr, detail, momentka. Ale je jich málo. Na to, aby člověk pronikl do života města, na to nestačí běžet po nábřeží Temže a rozhazovat rukama: vlevo Globe, vpravo lávka milénia, vlevo Tate Modern, za řekou Svatý Pavel...
V pátek letím znovu do toho rušného metropolis. Třeba budu mít chvilku pro sebe. Třeba budu mít trošku štěstí. Třeba najdu kousek Londýna.
Ten holub je úžasnej! Na té z mých fotek Londýna, kterou mám nejradši, taky není poznat, že je to zrovna tohle město. Je to ta předposlední tady: http://london-cambridge.blogspot.com/ ;)
OdpovědětVymazatKromě několika klasických zájezdových "rychlovek" už se mi párkrát poštěstilo strávit v Londýně i 4-5dní v kuse a jednou dokonce celý nádherný dva týdny, heč ;-) A můžu ti dát za pravdu - čím dýl tam člověk je, tím víc to město miluje...není nad to nikam nespěchat a jen tak courat, koukat a vychutnávat si ho...ááách jo, hned bych jel zase!
OdpovědětVymazatTřeba, třeba, třeba..... však Ty to dokážeš, vždyť bych neměla na co koukat :-) Hlavně se v tý dálce neztrať:-)
OdpovědětVymazat