Přes všechnu modernu, kterou Londýn nabízí, si stále ještě - možná trochu křečovitě a natruc okolnímu světu - nechává otevřený svůj krámek se starožitnostmi. Některé jsou kýčovité, jiné dávno vyšlé z módy, spousta z nich je pokryta vrstvou šedého prachu. Otřete-li ho, můžete nahlédnout o sto nebo i dvěstě let zpět, do doby skutečně imperiální, do doby holínek, šavlí a střapců na helmicích. Co v takovou chvíli působí nepatřičně nejsou kamenné tváře královské gardy, ale blýskání blesků kapesních fotoaparátů na naleštěných helmách, natažené ruce turistů oblečených do mikin s nápisem Manhattan a hřmění motorů nad hlavami přelétajících boeingů.
Nevím, jestli je britská monarchie schopna přežít jednadvacáté století, ale vím, že občas ofouknu zaprášený hřbet knihy třeba od Rudyarda Kiplinga, prsty pohladím mosaznou přesku a nechám se unést myšlenkami do doby, která už není.
Žádné komentáře:
Okomentovat