Londýn královský

Přes všechnu modernu, kterou Londýn nabízí, si stále ještě - možná trochu křečovitě a natruc okolnímu světu  - nechává otevřený svůj krámek se starožitnostmi. Některé jsou kýčovité, jiné dávno vyšlé z módy, spousta z nich je pokryta vrstvou šedého prachu. Otřete-li ho, můžete nahlédnout o sto nebo i dvěstě let zpět, do doby skutečně imperiální, do doby holínek, šavlí a střapců na helmicích. Co v takovou chvíli působí nepatřičně nejsou kamenné tváře královské gardy, ale blýskání blesků kapesních fotoaparátů na naleštěných helmách, natažené ruce turistů oblečených do mikin s nápisem Manhattan a hřmění motorů nad hlavami přelétajících boeingů.

Nevím, jestli je britská monarchie schopna přežít jednadvacáté století, ale vím, že občas ofouknu zaprášený hřbet knihy třeba od Rudyarda Kiplinga, prsty pohladím mosaznou přesku a nechám se unést myšlenkami do doby, která už není.

Londýn klokotající

Při přechodu silnice...

...rozhlédni se nejvíce

...básnička věnována Honzíkovi L.

Sejdeme se v Ráji

Je to právě rok, co si můj šéf udělal ze své přítelkyně šéfa. Udělal to v dobré víře a dobrovolně. A netušil, že mu šéfka do baráku přivede dalšího šéfa, a ne ledajakého! Takže teď jsou u šéfů šéfové tři a mají to pěkně ošéfované. Nezbývá než přát, ať jim to dlouho vydrží a ať mají k šéfíkovi brzy taky šéfičku.

V jednom malém Ráji, kde se to tenkrát všechno upeklo, se tenhle víkend sejdou ti, kteří pod tou pecí topili. 

Londýn podvečerní

Londýn po turisticku

Sláva nazdar výletu, největší radost mám z toho, že s náma Ryanair praštil v Ruzyni o přistávací dráhu a ne třeba o náves v Uhříněvsi. Uběhlo to rychle a nebylo to tak strašný. Jsem hroznej cestovatel, v poslední době se mi na žádné výlety nechce. Celý den před odjezdem jsem nervózní a přemýšlím, jak se z toho vyvlíct. Fuj. Co by za to jiní dali. Ale já bych taky dal, jen nemít za zadkem ty muflony. Nebo skuruty. A nebo Radhošť, jak říkala paní Bešťáková v plzeňském podzemí. Ale dost řečí, jdeme na to - úroda fotek byla bohatá, začneme tím nejobyčejnějším, okem turisty.

Hledá se Londýn

V Londýně jsem byl snad tisíckrát. Není to vytahování se, je to povzdech. Pokaždé s sebou táhnu velehoru fotografického vybavení a čím dál tím častěji se vracím s méně obrázky, které bych považoval za něčím zajímavé. Bolí mě záda, spoušť mačkám s pocitem, že zdržuju skupinu, které bych se měl věnovat.
 

Čím jsem v Londýně častěji, tím je mi okoukanější. Mít tak čas! Být tu tak týden sám! Moci se zastavit a počkat si na světlo, najít si ten správný úhel, postavit si aparát na stativ...
 

Někdy se povede uloupit nečekaný záběr, detail, momentka. Ale je jich málo. Na to, aby člověk pronikl do života města, na to nestačí běžet po nábřeží Temže a rozhazovat rukama: vlevo Globe, vpravo lávka milénia, vlevo Tate Modern, za řekou Svatý Pavel...
 

V pátek letím znovu do toho rušného metropolis. Třeba budu mít chvilku pro sebe. Třeba budu mít trošku štěstí. Třeba najdu kousek Londýna.

Odpoledne s nepřítelem

Na zahradě u studní ve městečku Wells se sportovalo. Na pravém anglickém trávníku hráli praví angličtí gentlemani (a gentlewomanky) pravou anglickou hru kroket. Na chviličku se se mnou dal do řeči jeden z hráčů, který zrovna předal hru své partnerce. Milý postarší muž mě nadchl svým nadhledem, vstřícností, pozitivní náladou. Bylo vidět, že si to krásné odpoledne užívá. Nevadilo mu ani větší množství návštěvníků, kteří tu a tam pozorovali, co že to na té trávě ti bíle odění lidě dělají. Nakonec mi málem vyrazil dech, to když jsem se ho ptal, jestli jeho protihráči jsou jeho známí nebo přátelé a on s kamennou tváří pomalu odpověděl: přátelé? Ne, to jsou mí nejhorší nepřátelé...

 

V zahradách u tří studen

Wells, malé městečko v jihozápadní Anglii. Za gotickou katedrálou jsou ruiny biskupského paláce, které obklopují krásné zahrady. Vodou je zásobují tři silné prameny, které daly celému městu jméno. 

Čas plyne

...pro každého jinak rychle